Chléb a hry

Slavnosti města jsou věc pěkná a od spousty účinkujících a pořadatelů věc chvályhodná za kterou by bylo potřeba jim poděkovat. Občané se baví, utrácejí a svět se jeví hezkým, radnice a její osazenstvo je za to občany chváleno. Není to nic nového, od pradávna, kam již lidské znalosti nemají povědomost tomu bylo tak a v onom příslovečném starém Římě jen do slov zformulovali a zaznamenali fungující poznatek, že občané aby nezlobili potřebují chléb a hry. Pod pojmem zlobení ovšem třeba rozumět nikoliv to, že se mezi sebou poperou či okradou, to je z pohledu garnitury vládní či komunální dokonce projev žádoucí, směrující totiž pozornost občanů všude jinde než na prsty a počínání elity. Ta totiž považuje za největší prohřešek to, když se někdo zajímá o to, zdali věci veřejné probíhají průhledně a veřejně. Jako vždy se jedná o takovou oblast, kde se pohybují statky pozemské, přesněji finance.

Nikdo jistě neodmítne představu, že ve stejné době, kdy se v Colosseum lid římský bavil v zákulisí nenápadně probíhaly porady a intriky mocných, jak ze státního rozpočtu eventuálně něco málo, raději ovšem co nejvíce dostat do svých kapes.

Listopad 1989 jednu takovou dobu ukončil, jenže jak se ukazuje nikoliv všem a na věčné časy. V malém městě většině připadá, že tunely jsou jen doménou sféry vládní, což je omyl. Pod pláštíkem her basketbalových a městsko-slavnostních se schovávají tunýlky sice nesouměřitelně menší než ony mediálně známé, nicméně jejich dírečkami kape taktéž pramínek z kapes všech.
(Vl)